Dlouhý den a dřevěné nohy

Krásný večer..

Nad názvem, který by vystihl můj dnešní den jsem nemusela dlouho přemýšlet. Dnes jsem totiž vstávala ve tři ráno, protože jsem jela vlakem pryč, na přípravný kurz na vysokou školu. Během jízdy se ke mě připojil můj opilý kamarád, který jel právě z maturáku, a tak jsem alespoň nejela sama. I když bylo zvláštní bavit se na stejné úrovni jako střízlivá s opilým.. s ''rozumem'' a výřečností měl výrazně navrh :)
Zbytek čtyřhodinové cesty jsem prospala.. kurz jsem protrpěla zoufalým tupým opisováním z tabule, látky, kterou jsem viděla poprvé a nechápala ji (mělo to být opakování). 
Cestou zpět jsem přečetla k maturitě Petra a Lucii od Romaina Rollanda - moc hezká knížka, navíc slabá a velmi čtivá, což by maturanti mohli ocenit a zbytek cesty jela s kamarádkou, která jela zase z jiné vysoké školy. Hned, jak jsem dojela, měla jsem deset minut na to se přemístit do divadla na Pygmalion od Bernanda Shawa - skvělá hra, skvělý výkon Martina Stránského (ach!); byla jsem nadšená a zároveň jsem si odbyla jedno z děl k maturitě. 
Když jsem přišla, sál už byl zavřený a slečna v červeném mě uvedla do sálu a řekla: ''Máte třetí řadu.'' Věděla jsem, že tam někde v té tmě jsou mí přátelé, ale věděla jsem, že by bylo marné je hledat. Šla jsem si tedy sednout na kraj, ale najednou mě v té tmě chytla ruka mého kamaráda a přitáhla mě na sedadlo vedle sebe.. Po chvilce mě začaly strašně bolet nohy. Potřebovala jsem si je natáhnout, jinak by mi nejspíš odumřela kolena, ale vůbec nebylo kam.. Poprosila jsem tedy kamaráda, jestli si nemohu půjčit kousek jeho prostoru, abych si mohla natáhnout nohy.
Z divadla jsem měla jet autobusem v půl jedenácté, a protože jsem měla ještě asi hodinu času a mí kamarádi už museli jet, šla jsem si koupit kafe do žabky - btw. překvapilo, jak dobré tam mají latté; a procházela se městem směrem k autobusové zastávce. Říkala jsem si, že by mohl jet někdo z mých známých, po tom, o jsem jich pár potkala ve městě jsem se dostala opět do mé společenské nálady, ale když jsem došla na zastávku, nikde nikdo nebyl.. Najednou mě polil ledový pot, když jsem si uvědomila, že je sobota a běžela jsem k jízdnímu řádu.. A mé obavy byly oprávněné, první autobus o víkendu jel v půl šesté ráno. Protože jsem samostatná, dospělá slečna, vlastnící telefon, s touto situací jsem si dokázala hravě poradit.
''Mamíí, přijeďte si pro mě, prosííím!!''
A tak jsem se nakonec dostala domů autem. Když jsem přijela, dala jsem si misku polévky a zjistila, že se mi vůbec nechce spát. A tak píšu ještě článek, přestože je jen o mých momentálních pocitech a dojmech z dnešního dne, ve velmi stručné verzi. Ale je fajn někomu to vyprávět, i když si nejsem jistá, jestli se to dá číst :D.

Tak ať vás blechy štípají celou noc! 
Kachna