Ach jo, ach jo.. jsem v maturitním ročníku a ačkoliv se maturity nijak neděsím, stejně se dostávám do poměrně strasových situací. Například teď před čtvrtletím.. Ale samozřejmě se také řeší maturitní ples a spoustu dalších věcí kolem ukončení střední. Měla bych se učit na seminář z matematiky, ale řekla jsem si - NE! Udělám rozumnou věc a asi po čtrnácti dnesch budu večer trávit tak, jak opravdu chci a školu hodím za hlavu. Pustím si hudbu a budu číst Válku s mloky, kterou mám půjčenou už skoro měsíc, ale nemám vůbec čas ji číst.
Ve škole jsme psali esej, nejspíš ji budeme psát u maturity. Zadání bylo: inspirace z eseje Moc bezmocných od Václava Havla, tzn. Moc bezmocných dnešní doby. Byl to první pokus, takže žádný zázrak, dostala jsem 70%, takže pro inspiraci, připádně i pro pobavení nebo kritiku přikládám :)
Hezký večer a hlavně kein Stress! :)
Moc bezmocných dneční doby
K.V.
Žijeme v poměrně klidné době. Naše generace nezažila válku, ani totalitní režimy, které naši zemi poznamenaly na mnoho let dopředu. Máme právo žít svobodně, svobodně se vyjadřovat a rozhodovat. Nemusíme se bát tajit svou orientaci, ženy mohou hrát v rugbyovém týmu, každý má právo na vzdělání a manželský svazek už není tak zavazující jako dříve. Tolerance, lidská práva a spravedlnost, to jsou jedny z hlavních atributů demokracie, současné formy vlády – vlády lidu. Lid, to není abstraktní pojem, jsem to já, Vy, naši přátelé, staří, mladí, dnes i národnostně odlišní; útvar, který tvoříme je lid, který musí fungovat a angažovat se, aby mohla fungovat demokracie. Jsem spokojená, zajímám se o svou zemi jako její součást, mám vše, co k životu potřebuji, ráda bych něco v životě dokázala a mám k tomu dobré podmínky, lepší než měli moji rodiče. Po současném dění mám ale několik otázek: Zasloužíme si vlastně demokracii a všechny možnosti, které nám přináší? Dokážeme svobodu a práva užít, dobře využít nebo spíše zneužít? Angažujeme se dostatečně, tak aby demokracie mohla fungovat?
Představme si strom, obsypaný jablky. Stačila by malá stolička, abychom si mohli jablka utrhnout, rostou totiž v malé výšce a je jich tam dost pro všechny. Když si ale jablko utrhneme, zjistíme, že je malé a nevoní zdaleka tak, jak se zdálo a jak sadař sliboval. Jednoho dne si všimneme jablek vysoko v koruně stromu, větších a červenějších, která nám ale sadař zakázal trhat. Záleží na našem rozhodnutí, budeme-li dále trhat ta planá a kyselá nebo si vyšplháme pro šťavnaté jablko navrchu, čímž ale rozhořčíme sadaře, jablko nám navíc stejně sebere. Nemůžeme si utrhnout jablko z jiného stromu, nemůžeme si zasadit svou vlastní jabloň a také nemůžeme reptat a stěžovat si na ta drobná jablka, přesto, že na to máme právo. Je jedno, že jsme nespokojení, dokud to nedáme najevo. Nemůžeme protestovat, pokud chceme žít klidně a, v rámci možností, pokojně. Jednoho dne už by ale nebyl nespokojený sběrač sám. Přidali by se k němu další a další nespokojení a požadovali by změnu.
Díky těmto jedincům jsme dnes tam, kde jsme. Vybojovali jsme si svobodu rozhodovat se o tom, jaká jablka si utrhneme, na jakém stromě, přestože stromy jiných států jsou košatější a bohatší.
Docílili jsme toho, čeho jsme chtěli, zasadili jsme si nový strom, který pomalu roste a roste.. ale sadař svá jablka nabízí stále. S úsměvem je vychvaluje, slibuje jich dostatek a maluje je mnohem hezčí než jaké ve skutečnosti jsou. Já po sadařově stromě netoužím, netoužím po jeho jablkách, raději si utrhnu jablko z naší zahrady, všichni přeci víme, jak to se sadařovým stromem a jablky je.
Nemohu říci, že nemám sociální cítění. Někteří 'z lidu' už sami na trhání jablek nestačí, a tak si mohou sebrat jen otlučená ze země. Vychovali mě tak, abych se těmto lidem snažila pomoci, abych jim nějaké jablko utrhla. V tu chvíli je tu ale sadař, ukazující prstem na jeho jablka výše. Rozdíl je ale mezi sliby a činy.
Máme možnost obhájit si své možnosti, svou svobodu a spravedlnost. Blíží se totiž volby a sadař se spolu s ostatními sladce usmívá z obrazovky. Urny, volební místnosti a zapisovatelé jsou připraveni; volby byly zahájeny a napjaté ticho narušuje jen dusot francouzkých holí. Sadař si může mnout ruce, jeho sliby zapůsobily a o jeho stromek je opět zájem.
Kde jsou ti nespokojení sběrači? Ti, kteří úspěšně bojovali za lepší podmínky. Nestačily nám, ne tak dávné, události jako ponaučení? Zapomněli jsme snad na ně? Možná se naš známý sadař usmívá sladčeji než ostatní a tím sběrače – voliče zaujal. Možná, že jednou si získá tolik sběračů, že bude moci konečně povolit svaly v obličeji a nasadit svou přirozenou masku. Budu dělat vše, co mohu, aby se tomu tak nestalo, přestože jsem jen dítě nespokojených sběračů a sadařovu masku jsem neviděla. Nechci ji vidět, nahání mi totiž hrůzu, nejen proto, že chci svůj život žít svobodně, chci žít ve státě, který se rozvíjí a má takovou úrodu, jakou si zaslouží. Netvrdím, že jsem spokojená s naší vládou, tedy s těmi pány v oblecích, kteří nás zastupují, nemám k nim důvěru. Mnohem větší důvěru mám v lid, ačkoli mě nedávné volby poněkud zaskočily. Naivně věřím, že je v nás ještě nějaká poctivost, ambice a píle, ale také ochota a v neposlední řadě rozum. Strom, který si pěstujeme totiž předáme dalším generacím, spolu s našimi zkušenostmi a pokud chceme, aby náš strom vzkvétal, hleďme si ho a starejme se o něj dokud můžeme. Byly doby, kdy jsme nemohli a já mám strach, aby se ty doby nevrátily. Sadař totiž bude dělat vše proto, aby si jeho strom získal opět ztracenou důvěru a aby poškodil strom, který jsme si vytvořili, strom demokracie. Tento strom by nám měl připomínat odvahu a moc nespokojených sběračů, důkaz, že i bezmocný jedinec může být součástí mocného lidu. Jen společně si můžeme svůj výtvor obhájit a spolu s ním také naše práva a spravedlnost.
Ke spokojenému, svobodnému, demokratickému životu totiž nepotřebujeme sliby, ale činy. Mé, Vaše, činy našich přátel, starých, mladých, dnes i národnostně odlišných. Čiňme, dokud k tomu máme prostor.
2024 ©