V prváku jsme měli za úkol napsat satiru o společnosti. Nejsem žádný znalec politiky a tak, tak jsem si prostě vybrala téma vcelku jednoduché. Předem bych chtěla upozornit, že to nemá být nějaká provokace, rozhodně tím nechci nijak urazit starší generace (i když možná k zamyšlení by to bylo; pravdou je, že nejednou jsem se zrovna v tramvaji s tímto setkala). Snad se vám líbí..
Satira o cestujících
Mrazivý den, o půl sedmé,
na ostrůvku v kloboucích
pohupují taškou z Penny,
hrdí akční důchodci.
Mlčky píchaj do ledovky
francouzskými holemi.
,,Dej Bůh, ať nám štěstí přeje,
ať jsou housky zlevněny‘‘
Každodenní modlitbičku
pod nos sobě mumlají.
Co už zbýva. Jede tramvaj.
,,To je doba.‘‘ reptají.
,,Honem, honem, ať si sednu.“
Přeplněná MHD.
,,Zvedáme se, omladino,
na co ještě čekáme!?“
Pod kapucí zablýskne se
ocelový kroužek v nosu.
,,No, no dědku, nezblázni se,
měls vyrazit loupit v osm.“
,,Snad ti během dopoledne
květák v penny neshnije,
my jedeme do rachoty,
ty máš čas, ty mumie!“
,, Bože, bože to je mládež,
to za našich mladých let…“
,,… jezdili jste na oslovi?“
Po dechu už lapá děd.
Bratr v zbrani, ještě starší,
spěchá druhu na pomoc.
,,Zvedej zadek, zmetku drzý,
už je toho na nás moc!“
Teenager se nerad zvedá,
podleh strašné přesile.
,,Tak se zblázni, dědku, teda.“
Kmet se tváří zběsile.
Tvář brunátnou, ale šťastný.
Vyhrál dnes svůj velký boj.
Morálky má plnou pusu,
utírá si z čela znoj.
Co čert nechtěl, Kriste Pane,
hned na další stanici
přistupuje žena z děckem,
děcko řádně plačící.
Pokročilé těhotenství,
nákup v ruce, kabelka.
,,Pustíte mě, pane, sednout?“,
prosí mladá boubelka.
Stařec chvějící se rukou
průkaz tahá z kabátu.
,,Já jsem v penzi, jste snad slepá?!“
Svět je plný hulvátů.
Kdo má přednost, kdo je druhý,
jenom krčím rameny.
Slušnost, úctu, pochopení
najdem v sobě, věřte mi …
*Satira je v literatuře dílo, které používá ironii, sarkasmus, výsměch, komičnost, karikaturu a kritiku.