Čím jsem starší, tím jsem zásadovější a to, jak v životním stylu, zdraví, způsobu života, vztahů a tak dále. Některé mé zásady jsou možná mnohdy až přehnaně kruté, ale cítím se díky nim velmi dobře a také silnější.
Za posledních několik měsíců jsem velice změnila pohled na sebe, na své tělo a životosprávu. Smutná pravda je, že svou váhu (tedy spíš svou postavu) řeším už asi od třinácti let. V té době si moji spolužáci a spolužačky dopřávali nejrůznější sladkosti, pochutiny a nezdravé nápoje a já si poprvé začala uvědomovat, že to není to, co bych chtěla, že nechci být mezi nimi, přestože samozřejmě, kdo by neměl rád nezdravá jídla, která bývají bohužel lahodná. K tomu uvědomění ale vedlo také to, že má postava se zakulacovala a získávala ženské tvary a já už si nepřipadala jako to děcko ve vývinu, co si může dopřát vše bez přemýšlení a jakýchkoliv výčitek. K tomu uvedomění mě vedlo ještě jedno; zjistila jsem, že mám chronický zánět štítné žlázy, což mi dělá neplechu v těle a začala jsem brát jakési prášky. Úplně živě si pamatuji, jak jsem na každé kontrole u mé endokriloložky stoupla na váhu a číslo pokaždé narostlo.. a ne o málo. Začala jsem své tělo pozorovat a zkoumat před zrcadlem, začala jsem na něj nahlížet lehce s odporem, ne jako na své tělo, ale něco, s čím zkrátka nejsem spokojená, něco cizího, o co nestojím. V tu dobu jsem si sháněla různé informace o dietách, hubnutí na internetu, mé sebevědomí klesalo a klesalo po několik let a přestože jsem vždy byla spíše na hranici normální váhy a lehké nadváhy (později tedy spíše té nadváhy), styděla jsem se ukázat se v plavkách, styděla jsem se jíst na veřejnosti, styděla jsem se převlékat, styděla jsem se sama před sebou. Měla bych podotknout, že od mládí aktivně sportuji, dělala jsem závodně aerobik, od čtvrté třídy jsem hrála volejbal, tréninky třikrát týdně, o víkendu zápasy. Abych se ale jen neospravedlňovala, v té době jsem jedla to, co mi doma dali. K snídani cornflakey posypané grankem, k svačině rohlík nebo houska s něčím, oběd jsem měla ve škole, k svačině jsem si dala buď něco sladkého nebo ovoce a k večeři jsem většinou měla buď namazaný chleba, vaječnice nebo tak něco. Snažila jsem se to ale zlepšit, omezila jsem čokoládové sušenky na bebe, které jsem si dala jen občas a v dopoledních hodinách, přestala jsem jíst brambůrky, pražené oříšky, vyhýbala jsem se smaženým a tučným jídlům a začala jsem se pravidelně vážit a často jsem držela různé diety. Některé ''fungovaly'' a já shodila, třeba pět kilogramů, když jsem se ale vrátila zpět k normálnímu režimu, nabrala jsem to celé zpět, většinou ještě s bonusem ve formě několika dalších kil. Na to, že jsem přibrala mě upozornili i na volejbale, nebyla jsem sice jediná, ale i tak bylo ponižující, když chtěli, abych přinesla svůj sepsaný jídelníček.
Přeskočme několik let, kdy všechno běželo tímto způsobem, krom těchto svých bojů s vlastním tělem (nebo snad sama se sebou) jsem samozřejmě zažívala i spoustu změn ve svém okolí, v rodině, několikrát jsem se stěhovala a tak dále.
Když jsem šla do prváku na střední, měla jsem vyvinuté především horní partie těla, docela se mi nafoukl hrudník, což dost často poutalo pozornost u opačného pohlaví. Oblíbila jsem si tip mých kamarádek - nejíst po šesté hodině. Ale protože jsem mívala trénink od pěti do sedmi, ''vylepšila'' jsem si to a jedla pomalu naposled oběd. Opakovala jsem si heslo: ''Hlad je jen pocit'' a měla jsem radost, když jsem to přes den vydržela. Občas jsem se ale neovládla a měla jsem neuvěřitelnou potřebu jíst, bylo jedno co, nešlo o hlad, o chuť šlo jen zpočátku, šlo o ten pocit, že můžu jíst všechno, co chci, ať je to zdravé nebo nezdravé, slané nebo sladké, ten pocit mi dělal dobře psychicky, přestože mi moc dobře nebylo, ale neměla jsem výčitky a to mě uspokojovalo. Neměla jsem je jen proto, že jsem věděla, že to ze sebe dostanu ven. Ano, zkusila jsem to jednou, dvakrát a zjistila, že to není tak obtížné. Nestala se ze mě bulimička, to bych nikdy nedopustila, ale tyto řekněme příhody jsem občas měla, naučila jsem se s tím žít.
V tu dobu jsem se setkala s výživovou poradkyní a docházela na jakési konzultace s ní. Napsala mi jídelníček, který se dal velmi obtížně dodržovat. Porce byly častější, ale nepřišly mi moc menší, měla jsem problém tak velké množství jídla sníst a další zásada byl pitný režim, tři litry vody denně. Popravdě, svým způsobem mi bylo proti srsti zvykat si na takový režim. Nejspíš to nějaké příznivé změny přineslo, ale neměla jsem absolutně chuť něco takového dodržovat dlouhodobě.
Jak shrnout tato strastiplná léta? Všechny pokusy byly naprosto marné. To pozitivní ale je, že každý neúspěch mi přinesl nějakou zkušenost do budoucna, ponaučení.. A z veškerých těchto ponaučení jsem si vytvořila určitý způsob života, který mně a zdá se, že i mému tělu, prospívá.
Tento článek jsem našla mezi rozepsanými z února, loňského roku (2014). Od té doby se samozřejmě mnoho věcí změnilo. Přestala jsem hrát závodně volejbal, čímž jsem dala prostor pro nové aktivity, naučila jsem se lépe rozumět svému tělu, a to díky cvičení a stravování. Silný vztah ke cvičení jsem získala asi hlavně díky Jillian Michaels, která je oblíbená u mnoha mladých dívek (i kluků :D ), protože cvičení je krátké a efektivní, s téměř okamžitými výsledky, modifikacemi pro začátečníky a je nabité motivací. Kromě nové techniky cvičení mě to také naučilo nějakému novému způsobu myšlení. Přestale jsem své tělo vnímat jako nepřítele, ale naopak jako součást sebe. Vídím na sobě výsledky dřiny, na které jsem pyšná a vidím nedokonalosti, kterých jsem si vědoma a jsem s nimi smířena.
To, co se ale změnilo především a to, co považuji za jednu z nejdůležitějších věcí, je člověk, který vstoupil do mého života, který mě vidí krásnou a naučil mě se také tak vnímat.
Nejsem příznivcem nalhávání si o své vnitřní kráse, zatímco s fyzickou stránkou nejsme spokojeni. Pokud máte silnou vůli, vždy se dá něco pro sebe udělat a věřte, že se budete cítit líp. Tak, jako já.
Krásný den přeje Kačenka :)
2024 ©