Už nějaký čas přemýšlím nad tím, proč se někdy cítím nešťastná. Abych to pojmenovala trochu trefněji, většinu času se cítím šťastná, ano, ale občas přijde chvíle, kdy se cítím ztracená a nejistá a osamocená v tomto světě. Myslím, že jednu z věcí, kterou bych označila obecně jako inhibitor vnitřní radosti a štěstí je obrázek života na sociálních sítích.
Život na sociálních sítích
Současná doba je až příliš postavená kráse a dokonalosti. Lidé dělají věci tak, aby na sociálních sítích vypadaly dobře, ať už jde o jejich oslavu narozenin, fotku u bazénu nebo nedělní snídani.
Instagram je plný dokonalých ženských křivek v plavkách, mladí teenageři jezdí na dovolenou na druhý konec světa, protože si na to sami vydělaly, třináctileté holky vypadají na dvacet let, protože jim na věku přidává jejich dokonalý make-up, za který by se nemusela stydět ani kdejaká holywoodská hvězda.
Bojím se ale, že za tímhle pozlátkem je jen prázdnota. Osobně si myslím, že málokdo této "dokonalosti" stíhá. Že dnešní svět na sociálních sítích vytváří nešťastné lidi, kteří mají pocit, že jejich život není dost krásný a šťastný, protože na instagramu všechno vypadá dokonale. A to se netýká jen sledovatelů, ale i těch, co tyto krásné fotky postují.
Krása ale není předpoklad pro štěstí.
Mám moc krásnou kamarádku, má skvělou rodinu, přítele, spoustu obdivovatelů z řad mužů i žen, spoustu přátel. Vždy, když se s ní setkám, je dokonale upravená, oblečená, sebevědomě a s úsměvem na rtech mi dá letmou pusu na obě tváře. Když ale usedneme ke kávě a ponoříme se do hovoru, brzy vyplyne na povrch, že se necítí dobře.. Že se cítí se doslova "hnusná," (až to může znít komicky) je nejistá a že poslední dny několikrát brečela a nevěděla ani pořádně proč.
My ženy jsme v této souvislosti velmi citlivá skupina. Naše nálada se mění s tím, jak se cítíme a jak podle sebe vypadáme. O tom, jak vypadáme, máme nějakou představu a rozhodí nás, když se vidíme na fotce, kde vypadáme vyloženě blbě, když se zahlédneme ve výloze obchodu z úhlu, z kterého vypadáme překvapivě tlustší. Při prohlížení dokonalých a šťastně vypadajících holek na instagramu se cítíme hůř, podvědomě..
Když mi někdo řekne, že jsem krásná, vzbudí to ve mně hřejivé pocity, ale zároveň to ve mně vyvolává melancholii. Krása je totiž pomíjivá a prázdná, nepřináší nám radost, ani štěstí. Nepřináší nám pravé přátele, ani pravou lásku. Být krásná a obdivovaná je příjemný pocit a v životě mohou tyto vlastnosti přinést výhody, ale někdy se za hezkou tvářičkou skrývá malá osamělá duše.
Přála bych si, abych nebyla ta krásná, ale ta odvážná a spokojená, silná holka, která se nebojí života, na kterou se dá spolehnout, rozdává radost a má ji dost i sama pro sebe.
Holka, která se má ráda taková, jaká je..
Holka, která svůj život nemusí přikrášlovat filtry..
Pokud jste dočetli ten výplod mých pocitů až sem a máte k tomu, co říct, budu ráda za každý komentář.
2024 ©